AKA MONITOR  - www.akamonitor.cz - doc.A. Katolický

Nové knihy

ISSN 1804-042X

Recenze knihy
 
"
ČERNOBÍLÁ DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE"
Kompletní průvodce
Michael Freeman
 

O portálu
AKA MONITOR

CPress
www.cpress.cz

 


Computer Press, a.s., 2010. Vydání první

Kniha Michaela Freemana je velmi komplexní charakteristikou černobílé fotografie. Věnuje se historii ČB fotografie, srovnání ČB a barevné fotografie, přednostem ČB fotografie a jejímu místu v současné fotografii, především (ale zdaleka nejen) umělecké. Velkou pozornost věnuje autor kreativnímu výtvarnému potenciálu ČB fotografie. Kniha obsahuje spoustu krásných ukázek, které  dokreslují a doplňují textový výklad. V knize nechybí ani pozornost procesům zpracování ČB fotografie a to zejména z pohledu potřeb uměleckého vyjádření scény. V té souvislosti je pojednáno i o tisku fotografických prací a jejich publikování na webu. Michael Freeman je nejen zkušený fotograf, ale i zkušený autor, takže i tato jeho kniha je cenným vkladem do knihovny každého fotografa – amatéra i profesionála.

Autorem zvolené pojetí hlavního tématu bych chtěl prezentovat pomocí vybraných, volně prezentovaných citátů z textu knihy. Řazeny jsou v pořadí odpovídajícím logickému sledu výkladu.

Černobílá fotografie zaujímá ve světě umění a výtvarného zobrazování neopakovatelné místo.
Černobílá fotografie zánik nezažila, ani jí zdaleka nehrozil, a naopak ji pojalo za své mnoho seriózních fotografu, í ti, kteří chtěli jiné a jemnější médium a chtěli se hlavně odlišovat od masy amatérských fotografů. Zásadním argumentem je, že barva toho nabízí příliš. Čím více můžeme ve výsledném snímku zachytit, tím více je obtížné vtisknout záběru svou osobní pečeť. Při tvorbě záběru je obvykle dobré mít čistý pohled a příliš mnoho dalších možností může být spíše na škodu. Volbu jednoho ( barevného) nebo druhého ( Č/B ) typu fotografie má ve svých rukou stále  sám fotograf při zpracování snímku na počítači.

Díky naprosto univerzální dostupnosti barvy a díky až přehnané bohatosti, živosti a supersytosti zažila ale nakonec černobílá fotografie jistou renesanci. Přehnaná „kvalita“ barvy začala snahou výrobců o uspokojení masového trhu; zvláště aktivní byla v tomto ohledu japonská společnost Fuji. Při zúženi barevné palety se umělec může plně koncentrovat na jemné rozdíly tónů. Každý kaligraf dobře ví, že i černá barva zná nekonečné proměny a že jde mnohem dále, než můžeme vyjádřit číselným měřením temnoty. Proměny černé při jemných dotecích tahu štětce na papír nacházejí svůj ekvivalent v drobných úpravách tónů při zpracování černobílé fotografie. Když barvu odebereme, stupnice tónů se podstatně zjednoduší a my se dokážeme jasněji a čistěji soustředit na jemné přechody mezi stupni šedé. Nabývá okamžitě na významu hladkost tónových přechodů, například v jasné obloze.  Objem a tvar působí v dokonalé souhře, kdy jeden poukazuje na druhý; textura je klíčem k divákovu vnímání obrazu.  Textura je struktura a tvar v malém měřítku, tedy v malém relativné vzhledem k záběru.

Jedním z témat, která prolínají celou knihou je to, že monochromatická fotografie je vhodně vzdálená našemu vnímání, a proto si v ní můžeme dovolit i extrémní manipulace, aniž by byly nějak nepřijatelné. V digitálním zpracování snímku máme dnes tolik možností a tolik rozhodování, že je stále důležitější si připravit logický postup zpracování, který se hodí k fotografování.

Převod do černobílého formátu nabízejí všechny grafické editory, ale jeden ze zasuvných modulů (plug-in) svými schopnostmi a funkcemi pro monochromatickou fotografii vyniká.,

Kromě obvyklých ovládacích prvků, jež najdeme ve všech grafických editorech či softwarových nástrojích, jako jsou úpravy odstínu, má Silver Efex svoji vlastní selektivní metodu, která je alternativou k emulacím tradičního utopení a přepálení snímku. Zajímavá je také emulace filmu, která je mnohem komplexnější než v jiných nástrojích, protože nabízí nejen nastavení struktury zrna, ale i celkové tónové odezvy a k nim příslušných charakteristických křivek.

Zřejmě největším kreativním potenciálem, který přinesla digitální technika do černobílé fotografie, je úplná kontrola nad reprodukcí každé jednotlivé barvy.

Každý softwarový nástroj pro zpracování digitálních snímků nabízí jednoduchou metodu, pomocí které můžeme bez přemýšlení a na jedno kliknutí změnit barevný obraz na monochromatický. Jednou z nejužitečnějších úprav v černobílé fotografii je změna prostorového či hloubkového dojmu v krajinném snímku.

Obsahuje-li snímek skupinu důležitých a přitom vzájemně podobných či blízkých barev, které ovšem potřebujeme v monochromatické verzi tónově oddělit, čekají nás často nejsložitější a nejjemnější úpravy tónů.

Největší rozdíl mezi fotografováním v barvě a v černobílé je ve vyjádření. Barvu můžeme samozřejmě zpracovávat mnoha různými způsoby a díky softwarovým nástrojům jsou tyto postupy ještě snazší, ale zdaleka nejběžněji přijímaný standard je cíl „realismu“. Pro většinu lidí je normálním cílem, aby barevná fotografie dávala takový výsledek, který je ve smyslu kvality obrazu věrnou kopií původní scény. Černobílá fotografie staví na jiném předpokladu, jak jsme už viděli. Nehraje si na žádný realismus – a ani nemůže – naopak výchozím bodem je představa konkrétního fotografa, jak by mohla scéna vypadat ve stupních šedi. Odtud vyplývá něco, co není na první pohled tak zřejmé, ale je to velmi důležité – veškeré možnosti ztvárnění scény, pořízení snímku i jeho zpracování jsou vysoce kreativní. Uvolňuje se nám celý proces představivosti a my se můžeme rozhodnout ztvárnit snímek téměř libovolným způsobem. Může být pochmurný, jasný, vzdušný, bohatý, jemný, měkký, hrubý, kontrastní… možnosti vyjádření a zpracování jsou téměř nekonečné.

Černobílý snímek můžeme při zpracování posunout k mnohem větším extrémům (co se týče kontrastu a tónového podání) než typický barevný obrázek. Černobílá fotografie se hodí ke zpracování s vysokým kontrastem mnohem více než barevná, a to ze dvou důvodů. Prvním je, že monochromatická fotografie není svazována naším očekáváním věrnosti a realistického podání věcí. Druhým důvodem je, že zvýšení kontrastu je velmi dobrou cestou ke zdůraznění struktury a tvaru – což jsou klíčové vlastnosti černobílé fotografie.

Při pojednání o uměleckém ztvárnění motivů autor ukazuje, že v černobílém provedení, kde máme široké možnosti zpracování, dávají určité typy scén zajímavé výsledky také v nízkém kontrastu. Fotografie s vysokým dynamickým rozsahem HDR (High Dynamic Range) si rychle získala oblibu, a to mnohem více, než se původně očekávalo. Černobílá fotografie dokáže využít výhod HDR ještě více než barevná, a to jednoduše proto, že při zpracování můžeme jít do mnohem větších extrémů a výsledkem bude stále zajímavá fotografie.

Mapování tónů může být stejné tak o dovednosti, vkusu a stylu jako o technickém provedení. K dispozici máme obrovské množství různých nástrojů, úprav a algoritmů, které navrhli různí softwaroví vývojáři, a proto neexistuje žádný standardní postup. Zejména také každý snímek má své charakteristické vlastnosti, a dokonce i uživatelé, kteří mají zkušenosti s HDR, nedokážou přesně odhadnout, jaké hodnoty parametrů povedou k požadovanému výsledku. Postupy mapování tónů, bez  kterých se při pořizování snímků HDR neobejdeme, můžeme aplikovat také na obyčejné snímky bez HDR a můžeme je chápat jako zvláštní formu následného zpracování.

Čím digitální zpracování a široké sdílení nejrůznějších snímků prospělo světu, je obrovské podnícení zájmu o všechny stránky fotografie.  Dnes se čím dál více prosazují napodobeniny starých fotografických procesů – nebo alespoň jejich vizuálních efektů, když ne přímo s skutečného zpracování. Zatímco cílem většiny technologií digitální fotografie je dokonalost kvality obrazu, starší procesy jako kyanotypie nebo kalotypie nabízejí zvláštní atmosféru, která nové u některých fotografů nachází velké pochopení.

Tradici černobílé fotografie v její nejvyšší formě vyjadřovaly až donedávná umělecké tisky na výstavách. Černobílý negativ z principu v sobě nikdy nenese výsledný obraz – je pouze prostředkem k vytvoření pozitivu – takže tvorba pozitivu neboli tisk je podstatnou částí nejen technického, ale i uměleckého procesu. Na druhé straně vzniká nové médium, kterým je „online* zobrazení na obrazovce a které se hodí pro černobílou i barevnou fotografii. Další nově dostupnou formou prezentace fotografií jsou knihy s omezeným nákladem. Dnes už ale stále více společností nabízí služby online publikování, přičemž náklad může být opravdu velmi nízký – už od jednoho kusu. V protikladu k jedné myšlenkové škole, která považuje pozitiv za víceméně věrné ztvárnění scény viděné fotografem, používá mnoho fotografů temnou komoru naopak za místo tvořivého zhotovování snímků, které mají překvapivě jinou náladu a tón než původní snímek. V některých případech dochází dokonce k manipulaci s obsahem.

Černobílá fotografie si po dlouhá léta udržuje nejsilnější pozice ve sféře umělecké fotografie a umělecký tisk je pro většinu lidí ideálním koncovým produktem. Hlavním místem pro vystavování fotografií je dnes jednoznačně web a co do rychlosti a dosahu diváků mu wel těžko co dokáže konkurovat.

doc. Arnošt Katolický
27. října  2010

 

 

V Plzni dne 27. října 2010.